Riziko je přece vždycky. Zatímo něj v práci velmi stojí, ale kapitalismus se neptá, jestli jsi byl včera potřebný, ale jestli jsi potřebný dnes a zítra. Zvlášť ve vysokých manažerských pozicích.

Jsme relativně spořiví (hlavně muž), tak mi není příjemná představa, že rozmazleně vyhazuju něco, co je ještě plně funkční, ale jen to neodpovídá mému vkusu a nárokům na příjemný prostor.
Ale zase - kdy jindy, než teď, že? Proč jít do dlašího provizoria s představou, že jednou to konečně předělám na kuchyň snů. A to jednou nenastane, protože ani v současném bytě za 10 let, co tu žijeme nenastalo. Protože nikou se nechce do takového zásahu v plném provozu.