Možná panikařím, možná začínám mít obavu oprávněně, ale v každém případě potřebuji radu, tip, názor jiných lidí. Budu se situaci snažit popsat, co nejpřesněji, ale skutečnost je samozřejmě nesdělitelná v pár řádcích.
Máme provorozeného syna, za pár měsíců mu bude 10 let. Je to chytrý, milý a veselý kluk. Taky je to Blíženec a flegmatik. Máme ještě dceru (2,5). Naší socioekonomickou situaci bych hodnotila jako nižší střední třída, máme byt, auto, v létě jedeme na dovolenou po Čechách, jednou za pár let k moři, žádný luxus, jsme oba zaměstnanci v sociální sféře, nakupujeme v akcích, maso nemáme denně, zajímá mě kolik stojí jogurt apod.....
Syn nemá na co si vzpomene, ale když se mu něco líbí a není to luxus nebo blbost, k narozeninám nebo Vánocům se mu snažíme přání splnit. Od malička se ho snažíme přivést k nějakému zájmu. Ve druhé třídě ho bavilo malování, chodit na kroužek, ale tím to taky skončilo. Pak ho zaujala kytara, sehnali jsme starší, dali ji opravit, chodí na kytaru, k Vánocům dostal nový futrál, na hodiny chodí, ale přes týden si na to ani nevzpomene. Když se naučil číst, dostával knížky, některá ho zaujala, některá ne, začali jsme chodit do místní knihovny. Když ho "zaženu" ke knížce a zaujme ho, neodtrhne se, ale dál zas nic, nepídí se po pokračování nebo jiné knížce od téhož autora. V létě ho strašně baví cyklistika, když na něj má tatínek čas, jezdí spolu nebo jezdíme na rodinné výlety na kole nebo si i jezdí sám (bydlíme na vsi, není tu velké riziko) v bezpečných místech. K několika svátkům dostal cyklo vybavení-dres, helmu, světlo atd. Našli jsme v okolí nějaké cyklo závody a jeli tam, byl nadšený, vždy stál na bedně, ale jak se kolo na podzim uklidilo, tím to skončilo. A takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Když zatoužil po tabletu, neměli jsme námitek, ale považovali jsme za výchovné, aby si vysypal pokladničku, za ty roky, co si nic nekoupil toho měl dost, takže si téměř zaplatil celý sám. Co se týče práce a pomoci v domácnosti, je to střídavé. Minulý rok byl tatínek dlouhodobě hospitalizovaný v nemocnici, syn musel doma víc pomáhat, zhostil se toho bezvadně, strašně moc mi pomáhal, ale teď zase když má jít utřít nádobí, musím ho do toho strkal půl dne. Když přijde ze školy, tvrdí, že si chce odpočinout. OK, beru, nechám ho v klidu. On si pak napíše úkol, připraví do školy a pak celé odpoledne nic, doslova lelkuje, zevluje .... Má sice kroužky, na ty chodí, ale dál nic. Když bych si šla malovat nebo stavět s ním, to by šel. Samostatná aktivita je na nule. Říkám - Běž si třeba číst, malovat, ven s klukama, stavět lego, hrát na kytaru.......Odpovědí je - Mně se nechce nebo Nó jó....apod. U tabletu by vydržel dlouho, hrát hry (nevinně dětské, žádné střílečky), ale když mu ho (třeba za trest) zabavím třeba na týden, ani si na něj nevzpomene, neloudí, neprosí, abych mu ho vrátila. Se sestrou má klasicky sourozenecký vztah, občas si vyhrají, občas je v pokoji slyšet řev. Je pravdou, že poměrně dlouho byl "jedináčkem" a to i jako vnouče (byl dlouho z obou stran jediné vnouče).

Závěr je ten, trápí nás, že nemá žádný zájem, nic ho nebaví, nic ho nechytne, ale my nechceme, aby život, potažmo dětství proflákal, ale až se vrátím, do práce, nebudu na něj mít tolik času. Donedávna se nám to tak nezdálo, ale buď se nám teď nějak otevřely oči nebo se to zhoršuje, nevím. V každém případě jsme se s manželem dohodli, že ho doma daleko víc zapojíme do domácích povinností, bude mi doma víc pomáhat a budeme na to trvat. Ale, co dál? To nám sice řeší, že celé dny neprolelkuje, ale to je jen jeden krok. A nic dál nás nenapadá.

Nevím, zda jsem to popsala dobře a vystihla vše podstatné. V každém případě díky, že jste dočetli až sem a díky za Vaše názory, tipy a rady, třeba i vlastní zkušenost. Víme, že jsme asi někde dřív udělali chybu, ale do minulosti se už nemáme možnost vrátit.