No, teď už na to vzpomínám jako na "veselou historku z natáčení", ale ttehdy jsem viděla rudě.
Bydleli jsme v paneláku. Družstvo objednalo natírání oken. Jeden den se přišli řemeslníci domluvit, kdy budeme doma. Zeptala jsem se, co mám předem nachystat (noviny na zem a pod.), Prý nic. Další den byl manžel doma, aby mohli okna oškrábat. Přišla jsem odpoledne, asi hodinu před tím, než jsme měli odcházet do divadla. A málem jsem se rozbrečela. Nevěděla jsem, na koho jsem naštvaná víc, jestli na manžela nebo řemeslníky.
Přišli, oškrábali z okne starý nátěr a všechno to bylo napadané na zemi. V kuchyni na linu nebyl problém zamést a vytřít. Ale v obýváku byl koberec s vysokým vlasem plný oškrábané barvy. Manžel tvrdil, že když přišli, nic nechtěli, tak je pustil do místnosti a zalezl do jiného pokoje s knížkou. Nechtěl je u práce otravovat, tak je nekontroloval.
Kdybych se jich výslovně neptala, jestli nemám něco nachystat....
Pak přišli okna natřít a smontovali je ještě nezaschlá. Když jsem je naháněla, byli protivní. Tak jsem zašla za domovním důvěrníkem. Poprosila jsem ho, aby do zprávy, kam měl pro družstvo potvrdit odvedené práce, napsal i stížnost na řemeslníky.
Rok na to se dělala okna na druhé straně. Přišli jiní řemeslníci, příjemní a ochotní. Noviny nepotřebovali, protože měli zvláštní vysavač napojený ke škrabce, takže nespadlo ani smetíčko. Tak jsem se radovala, že jsem k tomu snad taky napomohla.