U nás vždy hudba byla součástí života. Já sice hraju jenom blbě na kytaru jako samouk, v dětství jsem hrozně chtěla učit se na klavír nebo na kytaru, ale máma k tomu neměla vztah a vždy mi to rozmluvila. Manžel hraje amatérsky na všechno možný, máme doma několik kytar, klavír i další nástroje, takže děti to přirozeně lákalo.
Jako malý začaly hrát doma na to, co bylo a tak nějak přirozeně začaly chodit i do ZUŠky. Dnes toho trochu lituju, protože je to časem spíš odradilo, než naučilo mít radost z vlastní muziky. Mladší ani u jednoho nástroje nevydržel, doufám, že dočasně, protože má velký talent, starší první roky v zušce spíš přežíval, začalo ho to bavit až po pěti letech, kdy se dostal k zajímavé skladbě a pak se rozjel sám a teď ho klavír opravdu baví, hraje rád, ale ne všechno, co v ZUŠce musí, nicméně chodí tam, protože chce.
Takže abych to shrnula - děti začaly hrát, protože chtěly a teď hraje jen jeden, protože chce. Zpětně bych víc nechala na nich, co, jak, s kým a kde se chtějí učit a hledala bych jiné možnosti, než ZUŠku.