Přijala bych primárně děti, ženy, seniory z válečných zón a jen na dobu, kdy v jejich vlasti je válečný stav. Pokud vidím záběry z utečeneckých táborů v zemích, kde se bojuje, většinou tam v hrozných podmínkách živoří právě tyto skupiny, zatímco skupiny do Evropy přicházejících běženců jsou tvořeny převážně mladými muži. Chápu, že to může souviset s jejich hodnotovým systémem a pohledem na roli muže a ženy, že to může být dáno i strategií "já půjdu první, najdu místo a práci, vy přijdete za mnou", ale jako dlouhodobě perspektivnější se mi jeví bránit svůj domov a svou zemi, aby moje rodina mohla žít v bezpečí doma, hledat cesty, jak se uživit tam, kde mám domov, než tento exodus. Pokud se agresorovi nikdo nepostaví, za chvíli bude nárokovat další a další území - a kdo už by měl svou zemi hájit, než bojeschopní muži. Samozřejmě, že proti vyzbrojené a odhodlané armádě mají malou šanci, ale z jakého důvodu není možné se spojit s dalšími ochotnými situaci řešit? Pokud se místo rychlého vyřešení válečné situace preferuje protahování místních bojů a stále se zvyšující ztráty, vyklízení území se všemi důsledky pro běžence i země, které je přijímají...pak mě napadá jediná otázka - kdo z toho má vlastně prospěch?