Taky jsem nebyla v žádné euforii. Neodmítala jsem syna úplně, ale žádné hormony štěstí nefungovaly. Starala jsem se o něj, ale tak nějak automaticky. Časem se to trochu srovnalo, ale musela jsem si zvykat. Nejvíc mi pomáhalo, když ho hlídal i někdo jiný a já si pak uvědomila, že mi chybí, když ho nemám. Tak jsem si vlastně uvědomila, že ho mám ráda. Pokud jsem se od něj nesměla hnout, tak mi to vadilo hrozně moc. A hodně psychicky dolů mě dostávalo to, jak se ode mě očekávalo, že musím být strašně šťastná, že ho nikomu nedám, že deset minut bez něj nemůžu žít. Taky mi nepřidávalo čtení rodiny, kde v té době frčely porody doma, (ne)oddělování po porodu, kdy to vypadalo, že z chvilkového zvážení bude mít potomek i matka doživotní psychické následky, jsem došla k závěru, že nejsem úplně normální.