Už asi 14 dnů nebo 3 týdny nejsme v kontaktu s našimi syny;měli jsme s nimi před tím jakési tahanice- jsme si dovolili s mužem už přitlačit na to,at se pohne dopředu reklamace dárku od nich k našim 50nám-je to ještě v záruce,ale čas letí a i když si to vzal ten starší na starosti dobrovolně,tak téměř celý rok se kolem toho ale vůbec nic nedělo,tak proto jsme začali už více tlačit,at se to někam pohne no a tak nějak zároven jsme se domluvouvali s nima,jestli se uvidíme na duše a že my tedy s tatkou objedem hroby a tak.A oni že by možná jeli taky,ale jedině s holkama,což nikdy při této příležitosti takové požadavky nevznesly,připadalo mi v tu chvíli i dost divné,abychom šli takový průvod k hrobům,holkám prababičky od kluků neříkají sdamozřejmě vůbec nic,navíc kluci taky nejezdí zdaleka vždy se svýma slečnama k jejich rodičům,takže jejich řeči,že nerozlučně spolu a nikdy jinak mi přijdou dost alibisstické v tomto momentě.To že by holky s nima jely na hroby znamená samozřeejmě taky je všechy 4 celý víkend hostit,nejen se sejít před hřbitovem a potom zase pápá...
Prostě ta reklamace + ty dušičky,to vše dohromady způsobilo jaksi vzájemné rozvrkočení,kluci se cítili být asi poněkud rozladěnými z toho,že jsme se konečně ozvali už nekompromisně k jejich laxnímu přístupu vlastně vůči nám(na dárku nám hodně záleží,ještě k takovému významnému výročí) a že na straně druhé oni od nás služby vyžadují a že to jaksi dohromady nejde(skákat kolem jejich slečen navíc).A jak jsme si dřív volávali,i když my jim pořád častěji než opačně,tak ted už je dlouho ticho,mrtvo; když jsem jim psala mail,jestli jsou uraženi,tak starší napsal jen,že uraženi nejsou,tak co to teda to má pak znamenta? Přitom zrovna tomu staršímu jsme sami letos nabídli že jim půjčíme auto na 14denní dovču po evropě,čehož rád využil,když jsme ho vypiplávali z rakoviny,vozili 200 km tam a zpět tak to bylo pro něj jaksi víc než samozřejmé,byť žil jinak samostatně a vydělával si,to si ale taky v duchu říkám,že já bych za takovou vstřícnost své máme tedy alespon poděkovala a ne jak on se nechala autom.živit,vozit a pak neříct ani bú. Tohle jsou ale jen mé úvahy,synovi jsem ani slůvkem nenaznačila svou touhu po tom skromném slovíčku "díky" mami,nebo díky rodičové,prostě, ale štve mě-nás oba,že oni od nás vše přijímají víc než samozřejmě,ale když mají oni hodit tou ploutví,tak nic.
Tak se mi tohle všechno honí v hlavě, mrzí mě to jejich chování vůči nám,s manželem uvažujem,jestli to máme být první my a jako první prolomit bariéru mlčení a zavolat jim,(muže to hodně láká)jak se mají?I když muž už předtím jednou zavolal mladšímu ze synů a ten mu prý řekl(syn),že však mu může zavolat kdykoli-to jakože nám dává ředitel zeměkoule milostivou audienci mu zavolat? ,co si sakra o sobě to děcko myslí,žeje?? - já si říkám kurna jsme snad nějací outsidři,kteří si mají takto říkat o pozornost,když o naši pozornost zřejmě naše dosp.děti ani nestojí? Jako já je chápu - momentálně jim nic nechybí,jsou neustále v njakémrauši - zábava,srandičky,lehkost mládí,láska,jsou zabezpečeni,tak co je jim po rodičiích,od kterých zrovna přeci nic nepotřebují.
Jo,je to smutný,jak to tak vše různě dopadá .... třeba mi tady někdo z vás ukáže i jiný pohled na problém...