Li, synům je 27 a 25. Opravdu jsme se všichni radovali a budu za to ráda do smrti,že snad je nemoc zažehnána,syn řídí velmi dobře a půjčili jsme jim auto proto,že se jedná auto o jedno z nejbezpečnější SUV (dle testů, a právě od jeho nemoci to byla jeho první dovolená) a pro své děti to nejlepší zkrátka,to jsme to vždy mysleli a myslíme.Ale ne všechno je jen o radostech nebo když ty samozřejmosti jsou poskytovány jednostranně.
Ale prostě u synů se tak nějak objevují prvky chování k nám,rodičům,které se mi nelíbí ani trochu,prostě nelíbí,za to nemůžu a já to mám prostě tak,že když u někoho vidím,že na mě prdí - dlouhodoběji mě tak nějak nebeere vážně,tak já zas nějak nejsem ochotná a vstřícná do nekonečna a holt to dopadá jak to dopadá.
Není pravda,že chudákům starouškům našim
nejsem ochotná vařit,to jsem nikde nenapsala.Ale uvažuju zkrátka o změně,nemusí to však být furt tak,jak to zavedla kdysi tchýna jaruna,ni?
. Ona si nakonec taky vše dělá jen tak,jak to vyhovuje jim s tchánem.Zas to nejsou taky žádní pánibozi a kdo je,že.Nakonec fakt nejsem typ,který by z pořádání oslav byl štěstím vedle
Ale fakt tady ta situace,co je ted,mě celkem dohání k myšlence,že alespon mé narozeniny (mám teed vlistopadu zrovna)prostě přestanu v rámci rodiny jako takové slavit s obědem,starouše pozvu když tak na odpoledne a já si konečně začnu narozky užívat jinak než vařením a obskakováním lidí a navrhnu místo toho pěkný výlet pro manžela a pro sebe;já to tak prostě mám no.
No a nad tímhle taky přemýšlím-když se kluci neozvou,zvát je vlastně? To jsme došli až tam,kam jsme nechtěli,že,s vl.krví.