Ono když se chce, tak to jde. Anglie je taky multi národní: měla kolonie po celém světě a do Anglie jezdily studovat děti koloniálních úředníků nebo vysoce postavených domorodých obyvatel. Taky měli svoje zvyky a chtěli poznat hlavní město koloniálního státu. Dtto Francie. Ale dobře, to jsou státy evropské.

Byla jsem v Dubaji. Řekla bys, že to je město (a stát) ryze arabské. Omyl, není. Žije tam na 60 národností, Arabové, křesťané, budhisti a kdoví co ještě. Základní rytmus života je arabský: víkendové dny tedy nejsou sobota a neděle, ale pátek a sobota. Každá skupina si slaví svoje svátky a není problém, aby tam byl na křesťanské Vánoce postavený velký ozdobený strom. V obchodech máš jak ryby (kapr tam moc není, je považován za rybu plevelnou a ne příliš chutnou), tak maso drůbeží, hovězí nebo vepřové, jen vepřové je ve zvláštním oddělení s upozorněním, že se tu nejedná o potraviny pro muslimy. Emiráty staví na turistice, řada Arabů studovala v evropských zemích nebo v Americe. Proto třeba v Abu Dhabí můžou největší mešitu země navštívit i bezvěrci, jen se tam dbá na dress code. Pokud vhodný oděv nemáš, zadarmo Ti ho půjčí (stejně jako třeba v řeckých klášterech u Meteory). A že se je na co dívat! Takže když se chce, tak jde všechno.

I my tu máme různé národnosti, vidět jsou hlavně Vietnamci. A co o nich víme? Dohromady nic moc. Ale třeba u nás počas pořádají vzdělávací vietnamské dny, na kterých seznamují návštěvníky s tradičními oděvy, jídly, zvyky. Proč bychom se o nich neměli něco dozvědět? Pokud jsou to slušní lidé, pracují a nenatahují v kdoví kolikáté generaci pracky po sociálních dávkách se slovy "dyškrymynace", jsou tu vítáni.