S dědečkem máme také rodinné příběhy, na jeden jsem si ráno vzpomněla:

Děda sloužil mezi válkami jako osobní šofér bohatého továrníka v Praze. "Pan šéf" byl žid, a k placení dědovi se moc neměl. Neustále se vymlouval a vykládal dědovi, proč mu nemůže platit, až si děda sám připadal jako šupák, že vůbec po chudákovi něco chce. Nevěda už, co počít, si postěžoval při návštěve doma známému, taktéž bohatému židovi (prý z rodiny Harryho Jelínka), co na dědu od školy hrozně držel. Ten mu poradil, co má udělat: ať sundá z auta kola a prodá je. Děda se zděsil, co je to za nápad, že ho zavřou. Známý ho ujistil, že šéf-žid nikdy neudá svého zaměstnance, že by se v očích svých souvěrců historicky znemožnil, kdyby veřejně proniklo, že ho okradl vlastní zaměstnanec. Prý lepší ztráta peněz, než taková ostuda, že si neumí vybrat své zaměstnance a udržet pořádek. A tak děda, když peníze byly pořád v nedohlednu, šel, sundal kola, prodal je a čekal, co bude.
Brzy přišel pan šéf a: "Vilhéme, pojedeme."
Děda vece: "Pane šéf, nepojedeme."
"Proč nepojedeme, Vilhéme?"
"Pane šéf, nemáme kola."
"Proč nemáme kola, Vilhéme?"
"Protože mi neplatíte, a tak abych neumřel hlady, prodal jsem kola."
Pan šéf se podíval na auto na špalcích, zasmál se, šel, koupil nová kola, "Vilhém" je nasadil a jeli. Jediné, co k tomu pan šéf podotkl, bylo: "Voni nejsou tak blbej, Vilhéme."