Máma, když byla maličká, se omylem zašperovala na záchodě, kde byla na zamykání zevnitř jen taková ta zástrčka, co zvenku otevřít nejde. Otevřít jí to nešlo, řvala, a tak "slečna", domácí zaměstnankyně, která na mámu dohlížela, si nevěděla jiné rady, než že z chodby prolezla do světlíku, kde se našponovala jak kšandy (neumím si ten akrobatický kousek představit) a násadou od smetáku naštěstí otevřeným okénkem od záchoda šťouchala do zástrčky tak dlouho, až se jí podařilo dveře otevřít. Tehdy bydleli v posledním poschodí činžáku, pod sebou měla propast pěti pater.

Ta samá služebná měla ke smetáku asi nějaký zvláštní vztah, protože když byl v posledním roce nálet na Prahu, kdy bomby opravdu padaly a ona byla v bytě sama, popadla smeták a běžela s ním do sklepa do krytu, ačkoliv u dveří byl neustále připravený nouzový kufr s nutnými svršky všech členů rodiny a trvanlivými potravinami. Nikdo neví, proč popadla zrovna ten smeták a na kufr si ani nevzpomněla. Panika je zlá věc.

Tento nálet (na Popeleční středu 1945, co zničil půl Vinohrad a Nového Města), zůstal taky v paměti rodiny, kdy za tímto domem, kde bydlela rodina s mou mámou (tehdy pětiletou) zůstala ležet nevybuchlá bomba a nikdo nesměl z krytu ven, dokud ji nezlikvidovali. O kus dál, vedle domu, kde se narodila babička a kde dnes bydlím já, sousedním domem prolétla puma celým domem až do přízemí, kde taky nevybuchla a podle vyprávění babičky se zamotala nějaké paní do peřin! Nedávno jsem četla ze vzpomínkové akce (na toto bombardování) Prahy 2, že v jednom domě žila paní trvale upoutaná na lůžko, o kterou se staral manžel a nosil jí jídlo do postele. Zrovna ten den, kdy byl nálet, paní zničehonic vstala a šla si oběd sníst do kuchyně! A bylo to jako zázrak, protože prý právě na jejich dům spadla bomba a prý proletěla přímo tou postelí, kterou úplně zničila a kdyby v ní paní zůstala, byla by mrtvá...