Přidat odpověď
Nedělá doma nic. Vrchol mého dlouholetého snažení je, že po dojezení jídla po sobě odnese od stolu talíř a skleničku. Tajně někdy doufám, že když já odnáším to ostatní (zbytky do ledničky, hrnce apod.), tak vezme i můj talíř a odnese mi ho. Zatím se nikdy nestalo. Plus je kupič potřebných věcí a vytváří u nás skladiště. Oblečení si hází na zem, případně zmuchlá na židli. Nekonečný boj o to, aby aspoň po sobě nenechával nepořádek, když už neuklízí, nenakupuje, v domácnosti neudělá nic. Prošla jsem si fází klidného vyjednávání, unaveného vyjednávání s důsledným trváním na provedení aspoň něčeho, vzteklého jekotu, nepříčetného jekotu. Teď jsem ve fázi rezignace a ticha. Nechci po něm nic a dělám vše sama. On má pocit, že já jen ječím, a jsem na něj hnusná (a nemám důvod). A já opravdu hnusně ječela i na děti, teď zpětně ve fázi rezignace to taky vidím. Ale tak nějak ve stavu zhroucení jsem nenašla jinou cestu. Ulevila jsem si jinde, začala jsem pracovat na sebe a prostě si vezmu jen tolik práce, kolik zvládnu, abych stihla domácnost, děti, kroužky, JEHO psa a nepadla. A podotýkám, že jsem slevila, nevadí mi klacíky ze psa a listí, klidně je jeden den překračuju, než "si" to posbírám a vysaju, nevadí mi nádobí po lince, a podobné drobnosti. Učím se drobný bordel nevnímat, pokud si ho nezapíchnu do nohy, nešlápnu do něčeho lepkavého (muž si nikdy nevšimne, že vyleje kávu na zem, nebo mu něco upadne).
Předchozí