Jsem taková zklamaná - vidím, jak se se sestrami vzdalujeme tím víc, čím starší máme děti a jak každá kope za svůj tým. Jedna si zabírá v domě u rodičů víc místa k obývání a zavaluje půdní prostory svými vyřazenými věcmi, druhá se snaží odvážet ty hezké kusy nábytku sobě a "mladým" kteří jsou z vnoučat nejstarší a potřebují to. Naši jen přihlížejí a to, jak se budeme jednou dělit o jeden starý dům, ve kterém bydlí jedna a přilehlé pozemky či nějaké jejich naspořené peníze - to je ve hvězdách, nemluví se o tom. Myslela jsem si, že se dohodneme my tři a budeme ten dům nějak společně užívat a spravovat, ale je to asi nemožné. Navíc jedna tam bydlí, ale k vyplácení nebude mít chuť. Nemám se tam kam vracet, ale přesto to tam mám ráda, neumím si tam představit cizí lidi. Jenže bydlím kousek opodál v domě po manželových rodičích, který přestavujeme. Odcizujeme se a nebude to lepší, spíš naopak. jen takové vypsání se z toho všeho...