Lído, já jsem nikdy nepoznala ten pocit, že rodičovství je nějaký obrovský úkol, který přede mnou je....podobné obavy vyjádřil spíš můj manžel, který se před synovým narozením párkrát vyjádřil ve smyslu, že má obavy, jestli bude dobrým tátou, jestli to bude umět, jak to bude zvládat apod...ale já sama jsem tohle nikdy nepocítila.....vlastně jednou možná trochu jo....bylo to někdy v pubertě, když jsem si s mojí mamkou povídala o tom, jestli budu jednou umět vychovávat dítě...a pamatuju se, že maminka mi na to tenkrát řekla něco v tom smyslu, že to přece není žádná role, kterou hraju, ale že s tím dítětem prostě jsem, žiju s ním, řeším věci tak jak přijdou, předávám mu to nejlepší, co znám a umím, miluju ho a víc není potřeba...Často si na ten rozhovor vzpomenu....měla pravdu.....samozřejmě, že někdy taky přijde situace, kdy si tak úplně nevím rady a ty rady a tipy hledám jinde, třeba i tady, ale hlavně se řídím svým pocitem a intuicí....zatím mne ještě nikdy nezklamaly......a co se týče pojmu "tradiční rodina", tak jsem nad tím nikdy nijak zvlášť nepřemýšlela....ale vidím to tak, že je jedno, jestli je rodina "tradiční" nebo "netradiční", důležité je, aby fungovala, aby všichni její členové byli spokojení a cítili se dobře, aby to prostě bylo harmonické prostředí....potom je celkem jedno, kdo vydělává a kdo se stará o domácnost a jak mají svoje role rozdělené...