Prominte mi ten sentimentalni nazev, ale v podstate vystihuje situaci. V lete me ceka setkani s mym vzdalenejsim pribuznym, se kterym jsem se nevidela asi patnact let. Sveho casu jsme k sobe meli velmi blizko, byla to platonicka laska, ale i kamaradstvi, vsechno dohromady.... proc to nedopadlo je vedlejsi, i kdyz lituju, ze jsme aspon kus cesty neurazili spolu a nakonec se styky prerusily uplne.
Onemocnel, velice vazne, nemocny je nejakych deset let, dnes je upoutan na vozik a bude hur....
Nevim, jak mam ustat tohle setkani, protoze jak se znam, neudrzim plac. A zdaleka nejen proto, ze je nemocny, ale bude to hlavne dojeti i radost, ze ho vidim. On tedy vyslovil prani, ze me videt chce, neni to jen nejaka moje predstava, ze bychom se videt meli a on si to treba nemyslel....
Tak nechci, aby to v tom okamziku vyznelo, ze snad placu uz dopredu, protoze je velmi pravdepodobne, ze mu ta nemoc vyznamne zkrati zivot. Bude to radost a chci, aby to tak taky vyznelo, ale bojim se nejakeho citoveho kolapsu z me strany.... Jak na to?