Yuki, se synem to zacalo pred rokem a pul, ale vlastne to porad trva. Zase v jine forme. Predtim bojoval o zivot, doma bylo napeti, slzy(holky byly hodne u babicky a ta se tehdy zhroutila, i kdyz jinak fungovala na sto procent a hodne nam pomohla a pomaha). Porad strach o syna, dotazy na syna, prilezitostne zlepseni a pak zase propady, nemocnice a moje absence doma. Ted je to lepsi, ale vlastne porad se lidi ptaji na syna, nosi mu darky a probehly i nejake charitativni akce, kdy neco bylo pro syna. Jako super, lidi naprosto uzasni, pro me nova zivitni zkusenost(velmi pozitivni) ale ona to vidi jinak. Snazila jsem se na holky hodne myslet a obdarovavat i je, spolecne vylety, nakupni akce jen s dcerou... Ale porad je to nepomer. Moc tomu neprida, ze jsem cholerik a taky s manzelem to bylo dost nahnuty, atmosfera doma nic moc. Ja ji chapu, rozumim ji, beru i ten jeji negativismus - je cela ja. Jen kdyby to nebylo porad. Furt vsechno spatne.