Pořád se mi to s matkou stává. Pomohlo, když jsem se naučila s ní nediskutovat a rovnou ji poslat do háje.
Po čase jsem zjistila, že už ji umím poslat do háje i vnitřně. Klidně jí můžu její doměnky odkývat a myslím si svoje. Neřeším ji, nezraňuje mě to. Vím že má jiný úhel pohledu, nezná všechny okolnosti, (a stejně si je nenechá vysvětlit), věk už taky dělá svoje, některé názory z roku raz dva už se taky nedají aplikovat na dnešní dobu....
Prostě neřeším. Vím že mě má ráda. Pro mě i pro vnoučata by udělala první poslední, ale její komplikovaná povaha už se nezmění. Já ji mám taky ráda, tak to nějak snesu, a ne přikládám takovým to vylevům příliš velký význam.