No víš, já už si pak ani nějak nechtěla říkat, když jsem vždycky měla pocit, že když něco potřebuju, že ji to obtěžuje.
No tak se potom radši plazíš v horečce pěšky s dítětem do školky a když se s brekem doplazíš domů, tak mamka sedí v křesle, pije kafe a čumí na bednu.
Ale jak říkám, to už je dlouho, teď už tam naštěstí nebydlím. Sice pracuju pod neustálým tlakem, že pokud jsem vjetá za prací, tak se musím vrátit do družiny do xy hodin. Když to hodně nestíhám, tak poprosím syna,aby po škole holku vzal a odvezl ji autobusem domů. Přece nebudu mámě rušit vycházky s důchodkyněma.
Ale pak slyším buzerace, že to a to dělám blbě. Takže to logicky zamrzí.