Emo, opět s Tebou budu polemizovat - Ty v Skandinávii ještě žiješ, já se vrátila, ale protože se mi tam narodilo před 30 lety dítě, myslím, že zadání diskuze docela splńuji. V rodině z manželovy strany bylo dost dětí, takže jejich vývoj vlastně sleduji dodnes plus s dětmi/mládeží z té země částečně pracuji, takže jich potkávám několik stovek každý rok. Před těmi 30 lety na mne manželova rodina tlačila, abych dala syna v jeho 6 ! měsících do jeslí - tehdy to byl naprostý standard. Argument zněl: dítě přece potřebuje společnost Mé kamarádky se podivovaly, že nechvátám se "realizovat". Ustála jsem to, syn šel do školky ve 3 letech na půl dne, ve 4 letech na celý den. Dnes už jsou v té zemi měkčí pravidla, ale na těch dětech prostě vidím, že prošly od útlého věku stádními institucemi. Jsou neempatické, necitlivé, uřvané, rozcapené, bezohledné, sobecké _čest výjimkám. Rodinné vztahy - jak popisuješ docela přesně - ale v mých očích negativně rozvolněné, lhostejné. Vůbec tím nemyslím, že rodiče mají děti obskakovat do 20 a kupovat jim byty a auta, ale za extrém považuji postoj: nojo, tak si v 16 klidně jdi bydlet s klukem na hromádku, je to Tvoje věc, my se nevměšujeme. Nejsou tam žádné vřelé rodinné vztahy, každý si jede sám pro sebe a v případě problémů typický postoj: to je jeho/její věc. Lidé jsou různí, někomu se tento model může zamlouvat, pro mne je ztělesněním toho, jako by to fungovat nemělo.