o té úmornosti kompromisů

Někdy je kompromis možný. Klasický příklad: dovolená u moře nebo na horách. Jenže po čase zjistíš, že žiješ svůj život jen zpola. Nebo jeden rezignuje a žije život toho druhého.

V dobrém parteretví k tomu dojde bez pocitu zmarnění, ale když z toho špatný pocit je, tak přetrvává, ba zesiluje.

No a jsou situace, kdy kompromis nepřipadá v úvahu. Např. jestli chovat psa nebo ne. Nelze mít půlku psa. Pak je jeden z páru zklamán, že psa mít nemůže nebo druhý zpruzen, že ho mít musí.

(za dovolenou a psa dosaď cokoli, jsou to jen běžné případy)

Lze jistě namítnout, že to by si manželé měli všechno ujasnit ještě před svatbou. Jenže na všechno řeč nepřijde, něco se zprvu jeví nepodstatné, u něčeho se čeká, že se to nějak pořeší později, něco vyvstane jako problém až dodatečně.

A pak, po letech, je (zpravidla) jeden, ten přizpůsobivější, úplně umořen tím, jak pořád dělá, co nechce. Najednou si uvědomí, jak mu utíká život, který je taky končný - a už prostě nechce, nemůže dál.

Přitom objektivně se mu nic hrozného neděje. Jen nemá psa a jezdí k moři, zvenčí je to banální, ale zevnitř je to čím dál tím horší.