Chválení věcí, které nemůžu ovlivnit, mi už jsou buřt. Ale doma nesnáším srovnávání s bráchou, kdy je u mě automatické vše, co udělám dobře, a akorát se na mě řve za chyby, a u něj naopak - že dělá kraviny je standard a chválí se za každou kravinu.
Když se člověk učí na státnice, je přijatý na čtyři zahraniční školy a musí mít samá A, nervy v kýblu, sourozenec ještě chodí okolo a dělá bordel, pouští nahlas televizi, schovává zápisky apod. a pak si vyslechnu, jaký je šikovný, že udělal poslední zkoušku na E už na druhý pokus, zatímco mně vynadali za jeden překlep v bakalářce, tak jsou to přesně ty chvíle, kdy se mi chce se odstěhovat.
Jinak ale sama okolí hodně chválím (deformace volnočasového pedagoga ) a nevadí mi, když je oceněn někdo, kdo opravdu něco udělal. Např. když má ve škole lepší práci, na brigádě má kolegyně rychleji vybalené zboží apod.