Libiku, přiznám se, že tu prvni větu jsem nepobrala
Debil Lojza nebo kdo to byl, kdo si bral do huby vdovskej důchod, je idiot na desátou. Měla jsem mu to napsat, všimla jsem si toho.
Přijde mi dál, že řečené ženy se nijak moc nevytahujou, od toho jsou tu jiné. Asi někomu může přijít líto, že se mají líp než on a ještě by chtěly víc, ale to by nemohl napsat nikdo nic.
Ale jinak jo, souhlasím a jako většina příčetných lidí si užívám toho, na co mám. A jsem vděčná za týden na chalupě a procházky lesem a za sýr a víno k večeři. A nekoupím si boty na půl sezóny za 3 tisice (což si kupují i chudší kamarádky, než jsem já).
Ale přece to, že si pomyslím, jak bych ráda jela ještě jednou a aspoň na měsíc do Izraele, není projev rozcapenosti? Je to jen přání, touha. Obejdu se bez toho, je spousta jinejch věci, které budu mít místo toho, už jsem tam byla. Ale moc bych tam chtěla zase a často na to myslím. A kdybych na to měla, nebyla by přece hanba tam jet? Ale Kudla tepe obojí, už to přání samo je nemravné a uskutečnění teprve. Vždyť to Kudla ke štěstí nepotřebuje, tak proč by měli ostatní? A kdo po něčem touží, rovnou se podle ní užírá. To mi na tom nesedí, připadá mi to nějak divné. To je mi přiznaná touha po desátý drahý kabelce tak nějak lidštější a upřímná, uvěřitelnějši.