Máme doma novinku. Syn (skoro 19) nám sdělil, že se s přítelkyní v den jejích osmnáctin zasnoubil. Jsou spolu už dlouho (5 let) a vztah mají vážný a poměrně vyzrálý. I tak mě to dost rozrušilo a nějak se s tím nemůžu srovnat. Na jednu stranu jsem ráda, že to myslí vážně a deklarují to i ven. NA druhou stranu vím z vlastní zkušenosti, jak je náročné zůstat celý život s jedním partnerem (ale neměnila bych . Taky se cítím děsně zaskočená. Včera jsme si s klukem o tom povídali a on byl překvapený, že mě to vůbec nenapadlo. Několik týdnů před tím očekával důležitou zásilku (dnes vím, že šlo o upravený prsten).
Je jasné, že brát se chtějí, až budou mít nějaké příjmy. V současnosti kluk odmaturoval, má brigádu a prodává taky nějakou PC grafiku. Od září nastupuje na VŠ v Praze, takže budou víc od sebe. I to prý je důvod, proč ji o tu ruku požádal (aby se necítila sama až tu nebude). Za rok by šla asi za ním do Prahy...
Já ho vlastně úplně chápu, proč to udělal. Nejvíc mě asi děsí, že ze mě za chvíli bude TCHÝNĚ... uááá , já nechci Pomůžete mi to nějak zpracovat? Jak na Vás, kdo máte dospělé děti, působilo to, že se vyhnízdili (zasnoubili, odstěhovali s partnerem, vzali se)? Byly to jen pozitivní emoce nebo i něco negativního?