Sovice, zase hrotíš jak jinak.
Já když si vzpomenu na svoje dětství, tak u nás byly návštěvy dost časté, bohužel moji rodiče nebyly tak akční, aby se nějak hodně jezdilo po výletech nebo zábavách. Takže víkendy se často trávili navštěvami.

My jako děti jsme nikdy neměli zájem sedět mezi dopělými a vykládat moudra. Z našeho dětského pohledu byli "nudní a líní, furt jenom sedí a jí". Spíš nám bylo často nepříjemné, když jsme museli přijít a vyprávět o škole, známkách, kamarádech... Pak si vyslechnout nějaké to moudro a s radostí vypadnout.

A z mého dnešního pohledu jako matky? Když máme návštěvu, dítě nezavírám do pokoje, ani nevyhazuju ven, naopak jsem ráda, když chvilku mezi námi posedí a povypráví. Ale jsem toho názoru, že i jako matka mám právo na přátele a na to mluvit občas i s dospělými. A děti by opravdu neměly slyšet všechno. Synovi jsem vysvětlila, že když přijdou kamarádi za ním, tak také nesedím s nimi v pokoji a neposlouchám je ani nekontroluji. Pouze když dosahuje hluk neúnosných hodnot, tak je trochu mírním. A já si také chci popovídat s přáteli o "našich" věcech. Syn je toto schopný chápat od nějakých 8 let a funguje to bez problémů.

Pořád se ho snažím vést k tomu, že to na co má nárok on, já mám nárok také a že to, že jsem ho jednou přivedla na svět neznamená, že budu žít jenom proto, abych plnila každý jeho rozmar a byla vždy k dispozici.