Manko,

já byla poměrně dlouho jedináček a naši měli opravdu širokou síť známých, mnohdy bezdětných nebo s dětmi zhola nepřiměřeného věku. U bezdětných nebo starších lidí s odrostlými dětmi se vážně dost často prostě vyžadovalo, abych seděla na gauči a tvářila se jako polštář. Číst si se dokonce občas považovalo za neslušné, jindy to vyvolávalo nekonečnou řadu pindů typu "běž si hrát ven", což teda já někde mezi úplně cizí děcka fakt nemusela, ale když jsem povyrostla, tak jsem tomu dávala přednost.

Když byla návštěva u nás doma, bylo to podstatně jinak, taky jsem většinou neměla ráda vysedávání s dospělými, pozdravili jsme se a pak jsem si zalezla k sobě, ale naše nikdy nenapadlo mě vykázat.
Hodně záleží na okolnostech, dalších dětech, okruhu známých. U nás to mimo rodinné návštěvy často probíhalo prostě pitomě. Ale je to otázka zkušeností.

V čem s tebou nesouhlasím, je to vykazování dětí z obyváku. Ony většinou odejdou samy, ale já se musím přiznat, že mi připadá divné vykazovat někoho z místnosti. Když se sejdou dospělí, kteří taky mají třeba různá témata, přece neřekneš "Hele Franto, běž si na chvíli sednout do kuchyně, my tu s Vendulou chceme něco probrat". Jo, třeba tu situaci popostrčíš v rámci možností, vylákáš Vendulu do kuchyně, aby ti šla s něčím "pomoct" nebo tak a Frantu necháš na pospas manželovi, ale že bys někoho vypálkovala? Děcko klidně.

(Navíc jsem v doslechu dětí fakt opatrná, dodnes si pamatuju pár pikantností, které probírala máma s tetou nebo jiní dospělí v jiných místnostech v domnění, že my děti to neslyšíme...)