Teď fabuluji a píšu jen pocity, které z toho mám. Mně jako dítěti by přišlo velice strašidelné, že by moje rodiče v takové situaci neřekli normálně, že je to mrzí, ale vymýšleli nějaký způsob, jak mě "vychovat".
V mých pětadvaceti jsme prostě s rodiči byli rovnocenní partneři, a s mnoha mými rozhodnutími nesouhlasili, ale respektovali je. Ta tvoje myšlenka výchovy mi přijde skoro jako manipulace.

Takže, co za tím je? Je těžké pro tebe přiznat před dítkem emoce?