Krátce před čtyřicítkou si mohu dovolit poprvé bilancovat. Výsledek je docela smutný. Když jsem byla dítě (benjamínek), nahlížela jsem na některé členy své rodiny přes růžové brýle dětského, naivního obdivu. Viděla jsem v nich vlastnosti hodné následování a napodobování. Dnes, ve "střízlivém", dospělém stavu, vidím tolik chyb a rozporů, až mám pocit značné vyčleněnosti a cizáctví.
Rodiče jsou už staří a mnohé jejich názory a postoje vycházejí nyní právě z jejich pokročilého věku. Někdy mám ovšem bohužel pocit, že s přešlými léty jejich života uplavaly právě ty ideály a myšlenky, se kterými jsem se mohla ztotožnit. Zůstalo spíše to nepříjemnější, odlišnější a tudíž více konfrontační.
Z mé starší sestry se vývojem času a vlivem jejího značně nespokojeného rodinného života stalo totální "UFO". Nepoznávám ji.

Jelikož podnikám, vybírám si své spolupracovníky a společníky. Musím bohužel konstatovat, že s těmito "cizími" lidmi, je mi mnohem lépe po stránce nějakého souznění v životních názorech a v životním stylu, než s vlastní rodinou.
Stejně tak s manželem, který je mojí skutečnou druhou polovinou.

A proč to tak řeším? Mám osmiletou dceru, kterou jsem nucena zvláště nyní o školních prázdninách "udávat" po rodinných příslušnících. Cítím se provinile, že ji posílám do prostředí, ve kterém bych já sama být nechtěla.

A jak to máte Vy? Je pro Vás Vaše rodina společenstvím lidí, se kterými si skvěle rozumíte, nebo spíše naopak? Máte blíž k přátelům a spolupracovníkům, které si sami vybíráte?