O svých vlastních dětech mluvím jako o dětech (případně používám jejich jména), i když mě zrovna dost štvou. Nejhorší, co mě napadá je, že o nich mluvím (v jejich nepřítomnosti) jako o "těch dvou" ("kde jsou zase ti dva?", "co to tu ti dva zase nadělali?" atd.). Pro cizí, mě nesympatické, děti asi občas výrazy jako harant nebo spratek použiju, ale dost málo. Když jsem fakt rozčilená, ulevuju si spíš jinými slovy, kde se vyskytuje "úlevné" písmeno "r" (nejde o pojmenování dětí)