Jednoho člověka, který se hudbě v dospělosti věnuje, znám. Manžel hraje na klavír i na další nástroje, zpívá a profesí je něco úplně jiného. V dětství mu z finančních důvodů nedovolili chodit do lidušky. Upřímně mně závidí mou soukromou učitelku klavíru.

Hrála jsem povinně a nenáviděla jsem to. Toužila jsem po výtvarce a po keramice a místo toho jsem musela sedět u klavíru. Ještě teď mě bolí záda, když si na to vzpomenu. Učitelka navíc chodila k nám domů, takže se nedalo chodit ani za školu, což jsem třeba s baletem zhusta prováděla. Dnes bych hrála leda v sebeobraně. Mám k tomu vyloženě odpor a s údivem hledím na své děti, které hrají s radostí a úplně dobrovolně.