Dohoda s dítětem je vždycky poněkud vratká. Nejenže totiž dítě dohodu někdy nedokáže dodržet (nemá vůli), navíc ji ještě někdy nechce dodržet. A je to i vcelku pochopitelné, protože dítě s tebou v určitých situacích dohodu uzavřít musí, ty máš koneckonců v diskusi převahu a ono třeba nevidí jinou možnost, jak debatu zavřít, než ti něco odkývat.

U dítěte bych se pokud možno oprostila velkých slov o zklamané důvěře a šla do toho spíš stylem "na samostatnost v xxx ještě očividně není dost zralá, musí se to řešit jinak".

To, co v tobě dotčeně kvílí "jak MI to mohla udělat" je tvoje dotčené ego a je lepší si to v sobě takhle moc nepěstovat. Naštvanost i dotčenost jsou pochopitelné emoce, jen je třeba rozumem zvládnout fakt, že desetileté dítě prostě uvažuje jinak než dospělý a váha jeho slibů "já už to nikdy neudělám" je jiná než váha slibu dospělého.