Začnu asi trochu zeširoka, dopředu se omlouvám. Máme dceru 21 let, potom dvě mladší děti 10,11 let. Dcera studuje, přes prázdniny měla brigádu. Tráví většinu času doma, žádného kluka na vážno nemá. A já už nevím co s ní, cokoli po ní chci je problém, sama nepomůže, neudělá nic, o všechno jí musíme prosit, přitom bedlivě hlídá, jestli něco dělají i mladší sourozenci. Musí, to se samo sebou rozumí, ale ona je jak dráb. Nic jim neodpustí, nepomůže, neporadí, štěká na ně. Je vysloveně ošklivá. žaluje na ně. Jít si zahrát karty, nebo probůh si jich třeba aspoň všímnout, neexistuje. Pokud to jde, nevyjde za celý den ze svého pokoje, bordel tam má děsný, přijde babička na návštěvu, kromě pozdravu (a to ještě rodiče musí za ní) s nimi vůbec nepromluví, přitom od mala pro ní první poslední. Nemá žádné problémy ve škole, pokud se objeví nějaký kluk svěřuje se mi, ráda tráví čas se mnou, ale moc mě trápí ten vztah s mladšími dětmi Kdyby jí bylo náct, jako jim neřeknu slovo, ale proboha pubertu už by měla mít za sebou. Řekla bych, že co se týká povinností chceme po dětech tak nějak normál, rozhodně je nijak nedusíme - vynést koš, vyndat myčku, pověsit pračku, zalít kytky. Jednou za dva tři měsíce po té velké v sobotu manželovi a dětem uvařit oběd. Když je doma, tak denně je to pro ní půl hodiny práce, ani to ne. Manžel je už naštvaný. je pravda, že nechodí prosit o peníze, na své drobnosti si vystačí sama, ale já bych chtěla, aby pochopila, že doma není sama, že se musí podílet, že je potřeba uštvané mámě pomoci. Je doma, tak přece o všechno není potřeba říkat, nebo psát sms- projdu byt a vidím, že pračka potřebuje pověsit atd. A co mě na tom dere nejvíc, je starost, jak jednou spolu děti budou vycházet, jaký budou mít vztah, když jejich starší ségra se chová takto. Že prarodiče chování trápí je taky jasný