Pár jich v rodině máme, podle mě jsou hluboce nešťastní.
Jeden cholericky vykřikuje svoje hodnotící postřehy na každého, s kým se posadí ke stolu, v lepší náladě se vytahuje majetkem/postavením.
Druhý mlčí, dost často ani neodpoví na pozdrav, horší varianta ovšem je, když promluví - jízlivě a přesně někoho sejme.
Občas se potkat musíme ( starší osoby milují mít o svátcích rodinu pohromadě), v poslední době sedím u stolu v klidu a odpovídám pokojně, popř udiveně např. "myslíš, že blablabla??" ( zopakuji jejich nemistne tvrzení). Toho prvního to pekelně štve a toho druhého to v průběhu návštěvy zdolá tak, že mluví skoro přijatelně.
Uklidnilo mě, když jsem si přestala myslet, že to dělají naschvál, aby mě ponížili...prostě z nich mluví jejich bolest, nevyrovnanost, smutek nebo co já vím ještě jiného.
Jo a jsou to hlavně příbuzní z mé strany