a tak to já se těším, až ho bude bavit poslouchat čtené pohádky. Zatím jsme u leporel a říkanek obrázků, pohádka ho zatím nezajímá. To je pro děti přínos, tak nad tím bych se nepozastavila. Taky mi rodiče četli a vzpomínám na to. Ale k jeho usnutí si s ním prostě lehnu a on taky tedy leží. Začíná mluvit, tak si chvíli "povídáme", potom řeknu, že tedy už se jde spát a tak nějak "pospávám", ležím s ním, ale někdy mu to usnutí prostě trvá klidně 30 minut. Někdy vytuhne třeba za 15 minut, což je krásné. A mně to přijde zbytečné, ale řešení sama neznám, když ho nechci nechat plakat, nechat samotného. Kamarádka má dítě, jak to popisujete někteří, položím a za chvíli usne samo. To mi přijde parádní. Dítě to tak má od narození, nemusela ji to nijak učit.

Jinak, některé ty situace z ukrajinské rodiny bych našla klidně před rokem u nás. Taky, nechtěla jsem "toho miláčka mého" nechat brečet, tak jsem mu ustupovala tehdy skoro ve všem, jako ročnímu. Nosila ho na rukách ještě tehdy dost. Do roka mi přišel jako miminko, možná i tím, že dlouho lezl, nechodil. Pak, jak se naučil chodit, tak už tvrdší výchova a meze. Tak nějak jsme k tomu oba dozráli, ale kdybych nedozrála, vypadalo by to u nás podobně, jako v té Výměně.