Ananto, hezké téma....u nás je syn vzhledem spíš po manželovi, zato povahově jednoznačně po mně, což v důsledku vede k tomu, že na jednu stranu mu naprosto rozumím a zcela chápu jeho reakce a přístup ke všemu, ale na druhou stranu mě přesně to samé občas neskutečně vytáčí...přitom si pak vždycky říkám, že nemám proč se na něj zlobit, když jsem vlastně úplně stejná...má po mně tu schopnost vším se nadchnout, ale málokdy to všechno dotáhnout do konce, což mě u něj někdy štve, ale nemám mu co vyčítat, nejsem jiná...na druhou stranu má stejně jako já schopnost radovat se a nadchnout se i maličkostmi a nedělat si hlavu, když občas něco úplně nevyjde podle plánu, což je moc fajn, manžel se tohle v podstatě tak trochu teprve učil ode mne...měl rád když všechno co dělal, dopadlo dokonale a pokud se něco nepovedlo na sto procent, tak se tím pořád zaobíral, proč a jak a nač...syn a já jsme v tomhle jiní, prostě v zápalu nadšení nějakou tu nedokonalost přejdeme, řekneme si, no jo, mohlo to dopadnout hůř a jedeme dál... moje mamka vždycky říká, že on je stejný, jako jsem byla já jako dítě...je taková trochu tryskomyška, všude je ho plno, do všeho se vrhá s nasazením a zápalem, vším se nadchne, ale ne vždycky to dokončí, dělá několik věcí najednou, odpovídá nám na něco, ale zároveň mluví úplně o něčem jiném....poznávám se v něm fakt hodně