Žženo,

je to ostrý, ale je to v podstatě i můj dojem.

Že "nenukleární rodina" a kamarádi jsou dobří v momentě, kdy je z toho nějakej prospěch (hlídání), ale když by to mělo být reciproční, tak najednou nastoupí "mně se ale nechce".

Možná jsem trochu zaujatá v tom, že hlídání jsem vždycky považovala za vzácné a nedostatkové zboží a především za službu rodičům (samozřejmě s bonusem navázaného vztahu), ale rozhodně za nic takového, co by byť i dobří kamarádi nebo rodinní příslušníci aktivně vyhledávali tak, že by pro ně byl odměnou samotnej čas strávenej s tím dítětem. Ať se když tak ozve, kdo to tak má/zažil, ale nepřipadá mi, že by to obecně bylo nějakou normou a že bych byla nějak divná, když se to v mým okolí na rozdíl od "Monty světa" nevyskytuje.