Hello,

ale já považuju řešení "ustřihnout a přestat se stýkat" svým způsobem za mnohem čistší než se trvale nutit do kontaktu s někým, s kým nedokážem vyjít (ať už je příčina na jeho nebo na mé straně, protože zjišťuji, že leccos, co by mě v nejistotě mých dvaceti let rozdíralo, by mi bylo dneska už spíš u zadku).

Jako kámen úrazu vidím tu potřebu uznání, přijetí, toho, aby rodič schválil, co dělám a jaká jsem. Ale jakkoli to musí strašně bolet, když se toho někomu nedostává, a musí to být těžké se s tím srovnat, tak si myslím, že když mám tu smůlu a není to podle mých potřeb, tak mám-li přežít v nějakém duševním zdraví, nezbývá než se od toho odstřihnout - mám-li tu sílu, tak jen duševně (ve stylu "je to otec/matka, má svý mouchy, ale jsme oba dospělí lidi a nehodlám si nechat od nich zasahovat do života, jejich kritika mě nezasahuje, pokud už maj moc pindů, tak se seberu a jedu domů), vím-li, že bych to nedokázala, tak i fyzicky (nestýkat se nebo se stýkat co nejméně).

Ale říkám si, kolik je asi rodičů, kteří jsou takoví psychopati, aby začali nenávidět svoje dítě, které jim nic neudělalo. Kterej normální člověk odsoudí svý dítě za to, že něco dokázalo?

Asi to nebude moc populární, ale říkám si, jakou roli v tomhle hraje vztahovačnost těch dětí a to, že těm rodičům připisujou úmysly, který ve skutečnosti ani nemaj.