Jen úvaha. Když jsem byla malá, pořád se všude psalo, jak děti a rodiny tráví čas u televize a kolik je to hodin a jak je to špatně. Teď je doba internetová a najednou se mi zdá, že ta televize byla vlastně fajn.
My jsme se scházeli doma postupně – já po trénincích a kroužcích kolem osmé, tatínek +/- také, maminka podle směny už doma byla nebo přijela kolem desáté. Od těch osmi jsme byli v obýváku, někdy tam jedli, někdy ne (po tréninku už to občas nešlo), povídali jsme si, televize hrála, já se do toho učila. Když přijela mamka vyprávěla zážitky z práce, kolem půlnoci odcházela vařit. To jsou ti směnaři
Televize nezpůsobila, že bychom na ní tupě civěli, naopak dost jsme žili, diskutovali o tom, co tam dávají, byli obloženi naučnými slovníky (vždycky nás tam něco zaujalo a už to jelo
).
Teď je to takové … děti přijdou z tréninku (pravda, ještě později než tenkrát já), rychle najíst, umýt, zatímco jeden jí, druhý už se myje, televize u nás nehraje nikdy (myslím, že se manžel někde dočetl, že to narušuje komunikaci) a pak si všichni zalezou k sobě a buď se učí nebo si hrají hry (nebo dělají, že se učí a při tom si hrají na telefonu hry) a my se s manželem dostaneme k tomu, abychom si spolu vůbec promluvili sami tak kolem půl dvanácté.
Spolu s dětmi jsme vlastně jen když manžel není doma, to pustíme tu zatracovanou televizi, klidně při ní večeříme, povídáme si, probíráme školu a vše kolem. Pak se přesuneme do ložnice (opět k televizi), a tam si opět povídáme, čteme, děti se učí … no hrozná morálka
Co televize u vás? Ničí komunikaci? Vyvolává komunikaci? Nebo tam zkrátka jen tak je?