Přijde mi dost zajímavý, jak se na jednu stranu horuje pro "osamostatnění od rodičů" v podobě samostatného bydlení, a na druhou stranu pro celoživotní "výpomoc od rodičů" s dětma a i v jiných věcech, protože to přece patří k dobrým rodinným vztahům.

Jak to teda vlastně s tou samostatností je a jak to celý jde dohromady?

(osobně si pod pojmem "samostatnost" představuji situaci, kdy si ten člověk SVOJE záležitosti řeší primárně SÁM a pociťuje za to hlavní zodpovědnost. Rodina a blízcí fungují jako pojistka v zádech, kdy se něco doopravdy hodně podělá, a člověk je pak vděčnej, že je má, ale pokud se nic nepodělá, tak SAMOSTATNOST znamená i NEZÁVISLOST na neustálé pomoci ostatních - což neznamená, že tu pomoc nemůže přijmout, je-li mu nabídnuta, ale nepočítá s ní jako s nutností, bez které se neobejde).

Člověka, kterej bydlí u rodičů, nepovažuju nutně za nesamostatnýho, záleží na tom, jak mají nastavený soužití.