Kouličko,
člověk ponechaný "sám se sebou" rychle dokáže myšlenkově sklouznout do pesimismu.
Zkusila bych si pohlídat tohle. Pozorovat myšlenky (zastavit a zakázat si je nejde) a říct si v takové chvíli: "nojo, už jsou zase tady" a pozorovat je, jak zase odcházejí.
Uvědomit si, co jsem dokázala, zvládla a že to šlo.
I ten další život půjde, i když to bude krůček po krůčku.
V tomhle mají výhodu věřící lidi. Věřící něčemu, někomu, že jsou v bezpečí, že mají záštitu a připravenou pomoc. Že je má někdo rád, vede je a bdí nad nimi. Že je nenechá padnout, pokud oni sami tohle nedovolí a nebudou chtít.
Rok je ještě dlouhá doba a za tu dobu se jistojistě stane hodně.
Můžeš nabrat spoustu sil, potkat správné lidi, přátele, někoho, kdo ti pomůže nebo půjde s tebou. Vezme tě za ruku a popovede o stupínek výš...a nebo vyjdete ty schody spolu.
Člověk by se mohl tomuhle všemu otevřít, dovolit to.
Může se stát tolik pěkných věcí.
A je velká pravděpodobnost, že se stanou, aby se vyvážilo to blbý období.
Orientovat se ideálně na to hezčí...TOMU dát POZORNOST. že člověka popadnou spíny, tojo, to asi každého
.
(P.S. - Na Úřadu práce jsou někdy velmi velmi velmi zajímavé rekvalifikace
).