Dceru jsme pojmenovali poměrně neobvykle (ale jedna se o slovanské jméno s historií ve středoevropském prostoru). Několik let po jejím narození jsem litovala - pořád vysvětlování, hláskování. Ale když se ho naučila říkat pořádně, tak to odpadlo. A teď do toho jména úžasně dorostla, perfektně jí sedí i významem. Jsem spokojená, asi nás vedl nějaký anděl, který věděl, jak to dopadne.
Litovali jste někdy toho, jak jste děti pojmenovali? Nebo jim křestní jména sedí?