Pole upřímně já jsem se dlouho psychologům a psychiatrům bránila,pak jsem do toho šla s tím, že to synovi pomůže a jsem jen zklamaná,čekala jsem od toho že mi poradí co a jak máme dělat dál,co třeba děláme špatně,budou víc pracovat se synem,nějaké terapie,nácviky atd. a ne že to bude probíhat stylem -řeknu co je nového,doktorka se zeptá syna co on na to,on se k tomu stejně moc nevyjádří,protože pro něj už je to starý problém,ne zrovna aktuální,řekne mu jen že by se tak neměl chovat (to mu doma říkáme taky) a to je vše.Jako ona je příjemná a fajn,ale nic se nemění tím že tam jezdíme,pravda i tím že odmítám léky,jenže i ona sama řekla že to bez nich zvládá,ale kdyby jsme chtěli tak nám je napíše.Jenže tady v kraji už žádný psychiatr do péče nebere,můžu být ráda že nás vzala aspoň tato doktorka.No a psycholožka udělala testy co požadovala psychiatrička,pak jsme měli ještě 3 návštěvy kdy mluvila se mnou a pak se synem -s každým samostatně,a pak nám taky řekla že je zbytečné aby jsme za ní jezdili,když jsme začali chodit za terapeutkou do instituce co je tady u nás a je to něco podobného jako středisko výchovné péče,takže tam už nejezdíme.Nejvíc mi dává ale ta péče tady,protože to opravdu je snaha něco pomoci vyřešit,jen bohužel jsou ty návštěvy s velkými odstupy,protože toho mají hodně