myslím, že problém není ani tak v samotném stolování jako ve zvládnutí celé situace. Asi si umím představit, že zakladatelka má představu, že se pěkně obléknou a jdou celá rodina na večeři do pěkné restaurace. Tak se pěkně posadí, dají si něco dobrého k jídlu a pěkně si v klídku popovídají. Děti budou klidné, umírněné, budou čekat až druhý domluví, každý bude mít nějaká ta témata k hovoru, všichni budou mít milou a dobrou náladu a rodina stráví pěknou dvouhodinku nad dobrým jídlem a pitím pospolu. Místo toho jedno dítě remcá, že tohle nejí, druhé brečí a třetí šťouchá do prvního a máma nakonec vyleje vodu Zážitek nikde a nervy k kýblu. Se třema dětma tohohle věku je nutné si umět reálně přiznat, zda to zvládnou ne "že už by to měly zvládnout".
Jinak já měla výuku stolování na střední, podrobně, příbory, skleničky, styly servírování a k tomu etiketu ala žena do schodů první, ze schodů druhá a tak. Pamatuji si dodnes. Na prvním stupni podle mě bez významu. chceš-li zahrála bych si doma na lepší restaurací. Učení hrou dá nejvíc. Číšník bude tatínek samozřejmě