Koliho,
tohle je hrozně zajímavé, co píšeš. Mám to totiž úplně stejně. Akorát jsem asi o dost starší a tehdy se to bralo jen jako "divná povaha". Taky jsem všude vyčnívala tím, že jsem se pouze zúčastnila, ale nijak nezapojovala a bylo to bráno jako úmyslné stranění se kolektivu. Bojuju s tím celý život a v různých obdobích mi víc vadí jiné věci, ale pobyt mezi lidmi jako takový mi prostě vadí pořád.
Hodně zajímavé je to o tom "asistentovi". Já ho totiž taky potřebuju. A dlouhá léta jsem měla na to moji nejlepší kamarádku. Ta byla a je sice taky trochu "zvláštní", ale k lidem je mnohem víc. Pak se odstěhovala a ta úloha asistenta padla na MM a ten to nedával a nechápal, má dodnes pocit, že jsem na něm byla nezdravě závislá a dodnes jsem, jen ne už citově, protože vztah jako takový se rozpadl, ale prakticky. Asi je to v mnohém pravda, většinu jednání s lidmi zajišťuje on. A protože on kooperaci s lidmi považuje za hodně důležitou, je přesvědčen, že mě musí "vodit za ručičku" a že bez někoho "za zadkem" nejsem schopná normálně existovat.
U mě se to celé zkomplikovalo tím, že jsem nakonec dlouho pracovala v oborech, kde je jednání s lidmi základ úspěchu, opět to jednání zaštiťoval MM, já dělala back office, když jsem musela začít taky jednat, podnikání šlo rychle do kytek a pak jsem se 10 let plácala od nikud nikam. Současnou práci mám přes prostředníka, protože najít si práci byl taky problém. A pracuju s čísly, s lidmi jen písemně písemně, což mi tak nevadí. Ale mám lidi okolo sebe a těm prostě přijdu divná