Bojím se, že to je celospolečenským naladěním. Pořád to je pro mnohé "násilíčko", případně "ona/on si za to může", mluví se o "dynamických vztazích, kde to jiskří". Navíc týraná partnerka nebo partner (bohužel) působí jako hysterický jedinec, zato druhá strana bývá suverénní. A už jsem zažila dvě ženy, které měly kam od násilného partnera odejít, ale neměly by pak svůj standard, a prostě se rozhodly, že zlatou klec neopustí. V posledním případě domácího násilí, které jsem v okolí zaznamenala, se žena rozhodla, že to nebude soudně řešit. A to to byl mazec, navíc v nouzovém stavu.

Nedávno jsem měla kuriozní pád, jehož výsledkem byla velemodřina, v podstatě celá pravá hýždě byla modřinou. Vyprávěla jsem to velmi dobré kamarádce, a ona hned spustila něco o "tom domácím násilíčku, ha ha ha". A podobných reakcí slýchám hodně, protože mám křehké žilní stěny a pleť barvy balkánského sýra a modrá jsem v podstatě pořád.

Nic z toho neomlouvá soudy a soudce, je to hrůza, a myslím, že ty nízké sazby pro pachatele odrazují oběti od toho, aby svou situaci řešily, protože se jim může zdát, že to nemá cenu...