Zdravím všechny a prosím o případné nasdílení vlastních zkušeností a názorů:
Stává se nový partner matky automatickým spolurozhodujícím v záležitosti nespolečných potomků? Nějak neumím zaujmout stanovisko; dcera je dospělá, studující, ale samozřejmě se mnou i nadále žije. Přítel je "dojíždějící", potkáváme se o víkendech a omezeně v týdnu, nebydlí s námi.
Nevím, pořád mám pocit, že věci, které řeším s dcerou, jsou výlučně moje hřiště, pokud se nedotýkají fungování celku a tedy i jeho. Nebo se automaticky stává rovnocenným partnerem i s těmito "právy"?
A ještě související dotaz: Kamarádka mě překvapila vyjádřením - Teď si budeš muset vybrat, kdo je pro Tebe důležitější Nenapadlo mě nikdy uvažovat o vztahu rodičovském a partnerském jako o konkurujících vazbách, jsou to dle mého paralelní linky. Pokud bych však měla volit, je pro mě pouto s dcerou (neskutečně posílené společně prožitým utrpením) jednoznačně silnější než vztah s kýmkoliv dalším. Ale nevím, zda je to správné.
Díky za reakce a hezký pátek