Tak tohle shodou okolností úplně chápu, Tante, protože ty bedýnky, který jsme brávali, založili dva lidi ze severních Čech, když to zakládali, přišli to nabídnout do místní školky, už je to pár let, tehdy tyhle věci začínaly, ale dostupný byly v Praze a v Brně a jejich okolí. Mezi odběratele se přihlásilo dobře pětadvacet rodin včetně nás, nakonec jsme z toho řetězce zbyli my jediný. Organizátor měl trasu odběratelů a jednou za tejden až dva ji objížděl s dodávkou a bedýnky předával, k nám to měl docela zajížďku, protože jsme na okrese byli jediný. Nicméně nám to bylo sympatický hned zezačátku jsme se s nima seznámili. Berou od menších pěstitelů z Litoměřicka a Českolipska - Polabí a Poohří = "zlatý prut země České, ale většina těch lidí musí produkci v podstatě uplacírovat u silnice, nebo přes bedýnky. No proč to takhle zeširoka píšu: většina těch, co se zezačátku přihlásili, byli mladý podnikatelský manželky, který byly doma a ráno na devátou přivezly SUV-éčkem děcko do školky. Moc snobský ani nebyly, i když tam před školkou klapaly jehlama a měly módní ohozy, ale nemyslím, že se nějak povyšovaly, aspoň nijak zvlášť, spíš v nich byla taková ta zážitkovost, jestli víš, co myslím: "tak teď jsme zkusili bedýnky, a teď zas zkusíme..." - kdoví co, možná organický víno nebo tak něco. Já na ezo-bio jako životní náplň moc nejsem, i když procházku pod měsícem mám taky za esoterickej zážitek. Povím ti, v čem vnímám rozdíl. Někdo si snaží držet to svoje a přibrat k tomu zadarmo ještě něco, co se mu zrovna zalíbí. Jenže tak to nechodí. Vždycky je něco za něco. Abys do sebe přijala něco novýho, musíš se něčeho v sobě zase vzdát. Nejde zůstat stejnej, hovět si v navyklým pohodlíčku a k tomu si přikoupit kurs esoterickýho nevím čeho, a myslet si, "jó, teď jsem se posunul na vyšší úroveň." To je ten problém, myslet si, že si můžu něco zadarmo vzít a nic za to nedat (a za peníze, který mi převejvaj, je to zadarmo, v tom případě jsou to kousky papírků a kovů nebo jedničky a nuly). Jenže je to zdánlivě tak snadný a stejně snadný je si myslet, že si zajedu na víkendovej šamanskej kurs a jsem teď něco víc než ty, nebo že odebírám ezo bedýnky a jsem tudíž lepší. Houbeles, pokud za tu bedýnku nedokážu zaplatit ani tím, že si navyknu vařit z toho, co sezóna dá, místo toho ji po měsíci půlku netknutou vyhodím nebo z toho vycouvám a jdu místo toho do nějakýho dalšího posunu na vyšší level.

Ještě k tomu bio-pěstění. Podle mýho to smysl má, ale má to i svý háčky. Častokrát jsem slyšel, jaká je to lež jako věž a lidi podváděj, i s konkrétníma příkladama, ale častěji to byl pověstnej kamarádův soused. Mám za to, že negativní příklady jsou pro lidi přitažlivější, jednak u nás převažuje stěžovací kultura (lidi se sblížej na signál "Všechno je na prd." - "Viď, já si to taky myslím!"), jednak je to něco generačně novýho, cizího, pořád celkem vzácnýho a je to prostě bílá vrána, hoď po ní kamenem, devět z deseti se přidá. Spousta lidi na druhou stranu hospodaří bio i bez certifikátů, ono je třeba problém, když máš ne-bio hospodařící bezprostřední sousedy, všechno padá i na tvou hlavu. A v Holandsku jsou zas třeba obří bio-farmy, hydroponický obrskleníky, kde se nepoužívá chemie, místo ní je armáda barevnejch, rajčatům se tam ve dne v v noci svítí, aby vyrostly co nejrychlejc, a vedle lány bio-mrkve, co se neošetřuje chemickejma směsema, ale zalejvá tuším síranem měďnatým, kterej je formálně v pohodě. Ti naši bedýnkáři to berou rozumně, s cílem nabídnou za rozumnou cenu kvalitní výpěstky a současně pomoct drobnejm pěstitelům, kterým jde o totéž, vzepřít se zdejším velkofarmám. Na bio certifikátech netrvaj, ale s každým pěstitelem se nejdřív důkladně seznáměj
a jednou za čas se tam zajednou podívat. Ovšem například do Chorvatska nebo do Itálie (pro středomořský plody nebo pro to, co u nás už mrazy nedovolej) si jen tak nezajedeš, takže tam vyžadujou certifikát, což je pro ně určitá záruka, kterou hlídá někdo v místě.