já myslím, že tyhle pocity má naprostá většina lidí, kteří se musejí o někoho furt starat - typicky o děti nebo rodiče.

Když byl covid, byla jsem úplně na nervy. Kdykoliv jsem přišla domů, furt tam bylo aspoň jedno dítě. Tak jsem toužila být v tom bytě aspoň chvíli sama!!!

Teď je to trošku lepší. Nejde ani tak o školu, i když mají děti odpoledku, tak já chodím z práce až po nich. Ale už jsou kroužky, tak jednou týdně mají obě kroužek ve stejnou domu a já jsem doma 2 hodiny sama, to je taková úleva a pohoda!

A můj manžel, když jsme kdysi měli děti malé, tak přišel s tím, že by si potřeboval odpočinout, být týden sám. Tak jsme to udělali tak, že já jela na týden k rodičům, on si vzal týden dovolené a strávil ho u kamaráda na chalupě. Trochu mu tam posekal trávu a pohrabal listí, ale hlavně se prý jen válel, četl si (měl sebou asi 5 knížek) a prostě nedělal nic. Vrátil se pěkně odpočatý, připravený zase na ten denní kolotoč.