Přidat odpověď
Já nad tímhle občas přemýšlím, protože jsem ten typ člověka, co se právě nechce dávat na krabičák.
No ale u lidí, na kterých mi záleží, to mám tak, že se snažím dávat dary, podle jejich vkusu a chtění. Tak když chce dítě růžovýho koníka a zelenýho psa, tak ho dám, i když se mi u toho kroutí prsty. Když manžel pije něco, co mně připadá nepitelný, dám mu to. Když chce matky hrnec do kuchyně, dám jí ho i když to vnímám tak, že nový hrnec bych jí koupila tak jako tak, protože ho potřebuje.
Ale na druhou stranu, když si budu myslet, že dítě tráví příliš času na mobilu a stává se závislým, nekoupím mu lepší mobil, i když vím, že by ho chtěl a udělal by mu radost. Když si budu myslet, že manželovy 2 krabičky cigaret denně jsou už moc, tak mu cigarety nekoupím i když budu vědět, že bych se tím zavděčila. Když si budu myslet, že kamarádka sklouzává k alkoholismu, nekoupím jí láhev vína ani toho nejlepšího, i když vím, že bych se do vkusu trefila.
Ale bezdomovci klidně koupím krabičák, protože na jeho zdraví mi nezáleží.
Není to vlastně trochu alibistické? Mám "dobrý pocit" z toho, že jsem udělala dobrý skutek, protože šoupnout pade do klobouku je jednoduché a na tom člověku mi vůbec nezáleží.
Předchozí