já se jako dítě hrozně bála u majora Zemana - Studna... to je klasika, z toho jsem měla takové regulérní trauma, jak tam stál s tou sekerou a kýval se... dneska si uvědomuju, že to, co mě děsilo vždycky nejvíc, je šílenství - ta nepředvídatelnost, to, že nevíš, co se tomu člověku honí v hlavě... a pak mě děsí filmy, kde dojde k nějaké davové psychóze, kdy lidé ztratí zábrany, takže třeba film Proč? - ten okamžik, kdy se normální člověk úplně zcvokne a dělá věci, které by ho jinak ani nenapadly, jak úplně ztratí rozum, čistě pod vlivem davu... taky třeba Bolero jsem kvůli tomu nikdy neviděla, to davové násilí mi nedělá dobře...
jinak jsem teda od dětství milovala děsivé historky (raději číst než vidět), pamatuju si, jak jsem četla čachtickou paní někdy asi v šesté třídě a pak z ní vyprávěla kamarádům na nočních bojovkách nebo jak jsme na táboře četli nahlas noční můru z elm street a některý děcka se pak bály chodit na latríny to mi nikdy nevadilo, to jsem se nebála
ale třeba zmiňovanou blair witch jsme viděli v letňáku a pak ta cesta přes stromovku byla celkem vtipná - nejlepší bylo, jak jsme šli po skupinkách a jak byli vycukaní skoro všichni
a mám ráda takové až bizarní děsivé filmy, třeba Jack staví dům, stejně tak se mi líbil Joker - i když je to šílenství, tak mě neděsí...
no a Kinga miluju, ta jeho temná děsivá fantazie mě fascinuje, jen ty filmy trochu pokulhávají, i když třeba osvícení je super... a musím přiznat, že když jsem poprvé četla To, tak jsem se i u čtení FAKT bála, ale nedokázala jsem to odložit...
a pak jsou filmy, které mě vlastně nebaví, protože to násilí je tak nějak prvoplánové, třeba mlčení jehňátek je podle mne "jenom hnusný"...