Kočko, je to cca 2,5 roku, kdy mi maminka umřela a přesně to, co píšeš, se mi děje pořád... už můžu aspoň o ní mluvit, aniž bych brečela, ale bolí to pořád a pořád mám chvíle, kdy prostě jen brečím... každá vzpominka na ni pořád bolí, ale už o ní můžu i mluvit a žertovat, vzpomínat na veselé historky, ale pořád tak opatrně, jako když člověk osahává čerstvou jizvu, kam až může, než je bolest nesnesitelná...
Mám teda ještě tátu, mám sestry, s nimi tu ztrátu prožíváme společně (teda s tátou a jednou sestrou, ta druhá moc není na sdílení)... Dodnes třeba nedokážu sedět v jejím křesle...
často jsem s msmkou mluvila z auta, přes hf, kecaly jsme třeba celou mou cestu z práce domů, a teď se mi stává, že s ní mluvím v duchu a někdy mám až intenzivní pocit, že ji neslyším jen v hlavě, ale doopravdy... chtěla bych věřit, že tam někde je a je tu s námi pořád 🖤